Krize středověké společnosti ve 14. století a počátky husitského hnutí  v Českém království – Husovi předchůdci

 

 

 

 

Waldhauser Konrád ( 1325, Grein, Rakousko - 8. 12. 1369 Praha)

Rakouský stoupenec reformních myšlenek, augustinián a kazatel.

V roce 1363 přišel na přání krále Karla IV. do Prahy, aby pomohl napravit uvolněné mravy hlavně německého měšťanstva. Působil v kostelech sv. Havla a Panny Marie před Týnem na Starém Městě pražském.

V kázáních  varoval před lichvou a přepychem, odsuzoval kupčení s ostatky svatých, vyzýval ke konání dobrých skutků a soucítil s chudinou. Kázal však pouze v německém jazyce, a tak jeho myšlenky jen těžko pronikaly mezi česky mluvící obyvatelstvo.

Autorem díla Postila studentů svaté univerzity pražské.

 

Milíč Jan z Kroměříže (1320  Kroměříž  - 1. 8. 1374  Avignon)

Královský úředník, kněz a jeden z průkopníků české reformace.

V mládí získal teologické vzdělání. Ve službách krále Karla IV. prošel v letech 1358 - 1362 úřady registrátora, korektora a notáře královské kanceláře. Roku 1362 získal kněžské svěcení a na podzim téhož roku opustil královskou kancelář, aby se mohl věnovat církevní kariéře. Místa kanovníka se však na konci roku 1363 dobrovolně vzdal a vydal se na nejistou dráhu reformního kazatele. Krátce působil v Horšovském Týně,  v průběhu roku 1364 se vrátil do Prahy.

Při kázáních v kostele u sv. Mikuláše na Malé Straně a později u sv. Jiljí na Starém Městě, se nebál útočit proti bohatství a zesvětštění církve, proti celospolečenskému poklesu mravů, ale i proti nejvyšší světské moci, kterou obvinil, že se obohacuje na úkor chudých. Sám se snažil žít v chudobě a skromnosti.

Vybudoval v Praze v roce 1372 tzv. Jeruzalém, útočiště pro žáky a bývalé prostitutky, jenž byl po jeho smrti zrušen. Téměř celou  kazatelskou kariéru se musel obhajovat před katolickou církví, která jej obviňovala z šíření bludů. Hájil se před papežem v Římě v roce 1367, i o sedm let později v Avignonu, kde také zemřel.

Byl autorem české a německé motlitby a díla Milost Boží, Nedonošený plod, Knížka o Antikristu nebo List proti papeži Urbanovi V.

 

ze Štítného Tomáš (asi 1333 Štítná u Žirovnice -  1405  Praha)

Jihočeský nižší šlechtic, teologický a filozofický myslitel.

Ačkoliv nedosáhl na univerzitě žádné hodnosti (v Praze sice studoval, ale po smrti rodičů se musel ujmout majetku), oplýval vědomostmi a zkušenostmi. Až do roku 1381 působil ve svém rodišti, poté přesídlil natrvalo do Prahy.

Zařadil se mezi stoupence reformního hnutí, literární tvorbou přispěl k rozvoji reformních myšlenek v českých zemích. Ve spisech nejčastěji apeloval na morálku mocných, vybízel pány, aby se polepšili a neutiskovali poddané.

Byl také zakladatelem česky psané odborné literatury a významným propagátorem českého jazyka.

Kromě česky psaných děl Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, Řeči besední, Řeči nedělní a sváteční, se zabýval také překlady,  se dochovaly i překlady knih Knížka o hře šachové nebo Barlaam a Josafat, což byl duchovní román neznámého řeckého autora z 6. století.

 

z Janova Matěj (okolo 1350 snad Janov u Mladé Vožice -  30. 11. 1393 Praha)

Teolog, učený filozof, kazatel, reformní spisovatel a mistr pražské a pařížské univerzity. Významný reformní kazatel před působením Husa, byl žákem Milíče z Kroměříže.

Při  cestách po Evropě - pobýval v Římě, v Janově i v Paříži, kde studoval a později i přednášel na Sorbonně - získal tolik potřebné znalosti a přehled o tehdejším středověkém světě.

Po návratu do Prahy se stal od roku 1382 pražským kanovníkem a kazatelem u sv. Víta a u sv. Mikuláše na Starém Městě. Začal šířit  myšlenky, které se opíraly o požadavek návratu k prvotní církvi a o řešení problematiky chudoby. Kritizoval i povrchní projevy úcty k obrazům a ostatkům svatých nebo propagoval blahodárné účinky každodenního přijímání svátosti oltářní. Nešlo mu o  rozchod s církví, nýbrž jen o její nápravu.

Roku 1389 byl nucen před arcibiskupem „kacířské“ učení odvolat.

Jeho stěžejními díly byly Pravidla Starého a Nového zákona a spis Život ctihodného kněze Milíče, autor řady traktátů.   

 

 

Viklef Jan (John Wyclif) (před 1330 Spreswell,hrabství Yorkshire, Anglie - 31. 12. 1384 Lutterworth, Anglie)

Anglický filozof, reformátor a profesor teologie oxfordské univerzity.

Na oxfordské univerzitě dosáhl roku 1361 titulu mistra svobodných umění, roku 1372 byl již doktorem teologie. Pod ochranou Johna Gaunta vévody z Leicesteru začal od poloviny šedesátých let 14. století hlásat názory o potřebě církevních reforem. Dílem a myšlenkami inspiroval mnoho stoupenců reformních myšlenek, mezi nimiž například i Jana Husa.

Viklef žil apoštolským životem, vybízel k návratu církve k prvotní chudobě a za jedinou hlavu církve považoval Ježíše Krista. Kritizoval a mnohdy i zavrhoval některé svátosti, celibát, odpustky, kult svatých, ale i násilnou vládu papežů. Východisko z nelehké situace církve viděl v nápravě ze strany světské moci, reprezentované panovníkem a šlechtou, kteří měli donutit církevní hodnostáře, aby se zbavili politické moci a navrátili se výhradně k duchovní činnosti.

Pro „kacířské“ názory a v důsledku selského povstání, s nímž byl neprávem spojován, musel v roce 1382 opustit půdu oxfordské univerzity.

Věnoval se i filozofii, v jejímž rámci byl ve středověkém sporu o univerzália stoupencem realismu.

Nejznámější Viklefova díle jsou „De trinitate“ a Postila, Viklefovy teologické a filozofické názory jsou shrnuty v souboru traktátů, tzv.  Summě teologické.

 

 

 

 

 

 

 

Tato stránka WWW je 17